Co je to sociální podnikání?

Světové socioekonomické krize vedou k závěru, že čistě tržní nebo administrativní přístupy k řízení sociálně-ekonomického rozvoje státu jsou neúčinné. Je třeba se zaměřit na sociálně-tržní model hospodářského rozvoje. Přechod na tento model vyžaduje přehodnocení role státu a podniků v ekonomickém systému.

Partnerství zaměřená na rozvoj a realizaci společensky významných projektů jsou stále běžnější.

V moderních podmínkách se zvyšuje potřeba sociálního partnerství jako způsobu interakce mezi státem, podniky a společností, lidmi, což umožňuje zmírnit nedostatky veřejné správy i tržního hospodářství, snížit rozpočtovou zátěž, zajistit rozvoj infrastruktury, zvýšit úroveň zaměstnanosti, rozvíjet soukromé podnikání a zároveň zlepšit kvalitu zboží a služeb. Proto jsou modely sociálního partnerství – sociální podniky – stále populárnější.

Vznik prvních sociálních podniků na konci XIX. – počátku XX. století v Americe je spojena s aktivním rozvojem neziskových, nevládních a dalších dobrovolných organizací filantropické orientace, které později tvořily jádro třetího sektoru ekonomiky. Pro rozvoj třetího sektoru ekonomiky byla půda příznivá ve Spojených státech, kde již dlouho existují hluboké tradice sebeorganizace obyvatelstva jako účinného prostředku řešení sociálních problémů.

Aktivní rozvoj společných podniků ve Spojených státech začal kolem roku 1980 a význam sociálních podniků ve veřejném životě země je extrémně vysoký. Důvodem je skutečnost, že účelem činnosti těchto organizací je zmírnit nedostatky jak veřejné správy, tak tržního hospodářství. Současně jsou odhaleny tři hlavní složky společného podniku:

kompenzace nedostatků tržního hospodářství;
transformace inovací ve společenských aktivitách;
zajištění finanční stability v oblasti sociálního podnikání.

V Evropě bylo sociální podnikání rozvinuto v menší míře, protože v Evropské unii již byl vytvořen nejspolehlivější model sociální ochrany, jehož náklady na udržení dosáhly 30 % národního domácího produktu a v některých zemích, jako je Švédsko, dosáhlo až 60 %. V dnešní době v Evropě sociální podnikání je považováno za jeden z aspektů sociální politiky Evropské unie ke snížení zátěže sociálních programů, protože kvůli finanční krizi pro mnoho zemí se stává nesnesitelným.

V tomto ohledu je legislativa těchto zemí se sférou sociálního podnikání spojena s řešením takových společensky významných problémů, jako je vzdělávání, lékařská a sociální pomoc, výchova dětí, ekologie atd.

V tomto ohledu je v evropském právním modelu sociálně orientovaného podnikání, na rozdíl od amerického, sociální efekt podnikatelské činnosti na prvním místě a její finanční efektivita na druhém místě. První evropskou zemí, která podpořila sociální podnikání na státní úrovni, byla Itálie, která v roce 1991 schválila organizační a právní formu sociálního družstva. Hlavním rysem nových italských podniků bylo, že jejich vytvoření bylo spojeno s potřebou integrace práce vyloučených skupin obyvatelstva na trhu práce.
Status sociálního družstva byl přidělen podnikům, které splňují následující podmínky:

omezené rozdělování zisku odpovídající sociálně statutárním cílům organizace,
rozvoj vlastního majetku,
nejméně 30 % členů družstva muselo být zařazeno do kategorie špatně chráněných občanů (dlouhodobě nezaměstnaní, osoby s nízkými příjmy).

Zákon také definoval odvětví "veřejné služby", ve kterých měla sociální družstva působit a která byla chápána jako sociální sféry veřejného života, v nichž je role neziskového sektoru tradičně silná: sociální zabezpečení, zdravotnictví, vzdělávání, ekologie, věda, kultura, sociální turistika a další. Navzdory skutečnosti, že termín "sociální podnik" byl poměrně obtížný, byl zaznamenán úspěch italského společného podniku v Evropě. V pozdních 1990 a brzy 2000, zákony zaměřené na podporu družstevních podniků se objevily v Portugalsku, Řecku a Francii, a Finsku.

Pokud se italský „zákon o sociálních družstvech“ zaměřuje na zaměstnávání sociálně zranitelných občanů, pak se ve Velké Británii pozornost zaměřuje na zlepšení účinnosti tržních ukazatelů sociálních podniků (asi 50 % jejich příjmů by mělo být vytvořeno v důsledku prodeje zboží a služeb), to znamená, že se jedná o nový typ společnosti vytvořený za účelem provádění obchodních činností v zájmu komunity.

Zvláštností britského sociálního podniku (СIC) je, že dosažení zisku pro investory není hlavním cílem jeho činnosti. Hlavní podmínkou pro vytvoření společnosti veřejného zájmu je vykonávat činnosti v zájmu určité komunity a nikoli obohacovat její účastníky, i když mohou získat dividendy.

Pojem „komunita“ je chápán jako okruh lidí žijících na jednom místě, kteří potřebují zajistit stejné sociální potřeby. Komunita za účelem vytvoření společnosti ve veřejném zájmu zahrnuje nejen její členy a zaměstnance, ale také veřejný prospěch z činnosti sociálního podniku, jejímž prostřednictvím jsou uspokojovány potřeby širšího okruhu lidí, bez rozdílu na právní formu organizace.

V Polsku právní struktura polského sociálního družstva poměrně důsledně realizuje italskou myšlenku sociálního podniku, ale existuje také národní specifičnosti. Sociální družstvo se zakládá s cílem:
1) sociální reintegrace svých členů, která je chápána jako akce zaměřené na obnovení a udržení schopnosti účastnit se života místní komunity, jakož i realizace sociálních rolí v místě zaměstnání, bydliště nebo pobytu;
2) profesní reintegrace svých členů, což znamená akce zaměřené na obnovení a podporu schopnosti vykonávat samostatnou výdělečnou činnost (tyto akce nejsou prováděny v rámci podnikatelské činnosti vykonávané sociálním družstvem).

V České republice sociální podnik považován za společensky prospěšný subjekt, který využívá inovativní složky podnikání, jako je například vytváření produktů nových kvalit, tvorba nových služeb, využívání pokrokových metod práce a nových surovin k výrobě či recyklace. Veřejná prospěšnost i ekonomická činnost se považují za stejně důležité. Specifické je též nakládání se ziskem, který je převážně použit k dalšímu vývoji sociálního podniku, včetně rozvoje zaměstnanců, ale také zapojení dobrovolníků a kombinování tržních i netržních zdrojů.

Sociální podnikání může mít sociálně integrační záměr, a to například tím, že zaměstnává znevýhodněné osoby na trhu práce. Sociálně podnikatelské subjekty se vyznačují absolutní autonomií. Řídí se sami, třebaže mohou být některé podniky závislé na veřejných dotacích.

Trčka a kol. (2014: 5) definují sociální podnikání jako „oblast ekonomické činnosti jednotlivců či organizací, účelně propojujících ekonomické, sociální a zpravidla i environmentální či jinak obecně prospěšné aspekty. Základním principem provozování sociálních podniků je ekonomická soběstačnost, stejně jako společenská odpovědnost.“